povídka

18. prosince 2008 v 18:57 | pleš
Podzimní symfonie

Často se nám zdá, že nežijeme zcela dle svých představ. Denní stereotyp v nás vyvolává pocit, že v životě o něco přicházíme. Že KALENDÁŘ je raubíř, jenž plánuje naše dny přes kopírovací papír. Proto není divu, že se čas od času snažíme rozptýlit tuto sžíravou jednotvárnost. Někdo hraje tenis, někdo jiný zas dává přednost úniku z reality do světa virtuálního. Lidé milují adrenalin. Je to nevinná zábava. Ale pokušení na nás číhá na každém rohu. Jako ta neoblíbená sousedka, která vás za záclonou pozoruje a čeká, až vás uvidí kouřit, aby mohla utíkat za vašimi rodiči a žalovat na vás.

Ztemnělým klubem vibrují basy laciného hip-hopu, okupujícího první příčky komerčních hitparád. Barevná světla ozařují svíjící se těla na přeplněném tanečním parketu. Slečny svůdně kroutí pozadím před přiopilými mladíky, kteří je vzápětí pozvou na drink a doufají, že jim některá z nich dovolí doprovodit ji domů. U baru postávají hloučky nezletilých, popíjejíce drahé šampaňské a zlatou Tequilu. U jednoho ze stolků sedí čtyři chlapci a jedna dívka.
"Tak popojedem, ne?" snažil se překřičet hlasitou hudbu jeden z hochů.
Všichni pozvedli skleničky vodky, jedním lokem je vyprázdnili a pak je postavili zpátky na stůl mezi armádu dalších prázdných skleniček.
"Nuuudaaa," ozvala se slečna a uhodila pěstí do stolu, až skleničky zděšeně nadskočily. "Petře, ubal brko," zabroukala do ucha chlapci sedícímu vedle ní.
"Ne, Michalo, měli jsme dvě, copak jsem magor? Tenhle kanabis je dost silnej. Jak tě znám, tak potom nedojdeš domu"
"Nedělej zagorku a ubal, podívej, jsem v pohodě. Stejně toho pro mě moc nezbyde, je nás tu pět," škemrala dál a lípla Petrovi pusu na tvář. Neochotně udělal, co chtěla. Potáhla si jednou, dvakrát, třikrát. A pak ještě párkrát, než poslala joint dál. Zničehonic se prudce se ochladilo. Rozmazaná světla odrážející se na zašlých stěnách začala trhavými pohyby tančit polku a skleničky na stole byly najednou tou nejnepochopitelnější věcí na světě...
Večer ubíhá rychle. Nedopalky a prázdné skleničky přibývají stále pomaleji. Písničky se začínají opakovat. Někteří lidé pomalu odcházejí.
"Míšo, jsou tři, musíš domů," zatřásl s děvčetem Petr.
"Ok, ok," zvedla se, zmateně na sebe natáhla bundu a sebrala ze stolu telefon a cigarety.
"Dávej na sebe bacha, nerad tě pouštím samotnou přes les, určitě nechceš doprovodit?"
"Ne, v pohodě, ale dík, Péťo. No nic, pánové, nerada vás opouštím, ale nedá se nic dělat. Užijte si to tu, papa." Políbila všechny na rozloučenou a otočila se k odchodu.
"Počkej," zastavil ji Petr, "vem si ji - kdyby náhodou - lohnul jsem ji tátovi," a z vnitřní kapsy bundy vytáhl pistoli.
"Sakra, chlape, nejsi blázen!?" vytřeštila oči, "neblbni a schovej to, než na tebe vlítne sekuriťák."
"Vem si ji, nebo tě nikam nepustím!"
Rezignovaně zbraň přijala, zastrčila si ji za pásek u kalhot, objala hocha a odešla z klubu.
Každý z nás občas způsobí něco, čeho později lituje. Ale stává-li se to příliš často, měli bychom si uvědomit, že něco děláme špatně. Ublížili jste někdy někomu? Jak? Řekli jste snad, nebo udělali něco, co druhého člověka ranilo? Nebo jste ho uhodili? Nemusíte mít obavy, omluvou to odčiníte. Ale co až se přihodí něco, co se odčinit nedá? Co potom?
Měsíc je již dávno schován za mraky a v lese je nyní tma jak v babiččině komůrce na kompoty. Vinou té tmy, spojené s nepřirozeně hlasitým tichem předbouřkového bezvětří a pískáním v uších, má člověk pocit, že se nachází v nekonečném prostoru plném svou prázdností, kde je obklopován NIČÍM, jestliže něco tak nehmotného jako NIC může vůbec něco obklopovat. Míša si svítí telefonem na cestu. Už třikrát, i přes relativně dobrou viditelnost díky podsvícení displeje, vrazila do stromu, který před ni z ničeho nic skočil. Vtipálek, pomyslela si... Nedokáže jasně přemýšlet, země se pod ní točí. Jediné co ví je, že o sobě neví. Jde, zakopává o kořeny. Děsí se každého stínu. Posvítí za sebe a zesiná hrůzou... Těsně za ní stojí postava v černé kápi. Stojí bez hnutí a v ruce třímá sekeru. Od úst jí kape krev. Dívka jakoby z dálky uslyší pronikavý výkřik. Přes zatemnělou mysl si uvědomí, že to byla ona, kdo vykřikl. Musí se odsud dostat. Rozběhne se pryč. Musí neznámému utéct. Běží a nohy si rozdírá o větve a pařezy, srdce sevřené hrůzou. Už nemůže, neudýchá to. Zastaví se a posvítí kolem sebe. Postava je pryč. Děvče si oddychne a pokračuje v cestě. Uslyší dusot kopyt. A zase ticho. Něčí ruka ji chytne za rameno. Vykřikne a otočí se; za ní se kývá pouhá větev. Slyší dětský pláč. Jde po zvuku a z křoví najednou vylétne vrána přímo proti ní, na poslední chvíli se jí vyhne a jenom špičkou křídla se dotkne jejích vlasů. Dívka chce pokračovat v cestě, ale po chvíli uslyší kroky. Ten zvuk je mnohem skutečnější než všechny předešlé. Znovu se dá na útěk. Kroky za ní také zrychlí.
"Počkej," zavolá na ni čísi hlas. Míša zběsile uhání pryč od toho člověka. Umírá strachy. Neznámý už ji dohání. Dívka má v očích slzy. Cítí, jak ji na zádech chladí kovová hlaveň. Vytáhne zbraň, bez přemýšlení natáhne. Měsíc právě vykoukl zpoza mraků. Současně s výstřelem děvče uslyší své jméno z úst neznámého pronásledovatele, než jeho kroky ustanou a jeho tělo sesune se do trávy postříbřené měsíčním světlem, jako herec Shakespearovy hry, který skoná na jevišti v bílém světle reflektoru.

V klubu si Petr všiml, že si Míša zapomněla klíče od domu na stole. V lese neměla signál na to, aby jí zavolal, a tak se vydal do lesa za ní, neboť věděl, že u nich doma nikdo není a že by děvče muselo zůstat přes noc venku v zimě. Klopýtal lesem, když ji uslyšel vykřiknout. Snažil se ji dojít, ale začala utíkat. Chtěl ji dostihnout, ale vtom...záblesk, a pak chlad a potom neproniknutelná tma...
Pistole jí vyklouzla z roztřesené ruky a dopadla do vlhké trávy. Stála nad ním a přes omámenou mysl si matně uvědomovala, že je něco v nepořádku. Ale nedokázala pochopit, proč tam Petr tak leží. A proč se nehýbe. Stála tam dlouho bez hnutí a myšlenky se jí začaly pročišťovat a její smysly se probraly z opojení. A potom jí to došlo. Zabila ho. Slabostí se jí podlomily kolena. Ztěžka zaklekla k jeho tělu a ruce její smočily se v krvi. Začalo pršet a kapky deště blahodárně chladily rozbolavělé dívčiny spánky a mísily se s horkostí slz na jejích tvářích a se zoufalstvím v jejím srdci a s chlapcovou krví a tutéž krev také smývaly z třesoucích se rukou děvčete. A tak tam tiše klečela a klečet nepřestala a jenom kapky deště dopadaly na zem a šustíce v suchém listí hrály svou podzimní symfonii.



miluji tě kiro--1.díl


" Hihihihi... hehehe....." Strify! Sklapni!" houkne na mě Kiro. Zvednu oči od toho užasnýho filmu a vidím jak na mě totálně rozčileně kouká. "Co je ?" zeptám se a přitom pozoruju jeho pásek u kalhot, má vážně vkus uculím se a kouknu mu do očí. Kiro který si všimnul mého pohledu směřujícího k dolní části jeho těla se zasekne a povídá mi "no víš snažím se na tebe mluvit a je to celkem důležitý, tak bys mi mohl dávat alspoň trochu pozor !"Trochu se zastydím vypadá vážně zničeně "tak si sedni... povídej co se stalo?" Radši vypnu film a rozhostí se uplný ticho...je to hodně nepříjemný. Sakra tak mluv Kiro ať tu není takový ticho říkám si v duchu. Jenže Kiro odvrátí pohled k oknu, zvedne se a kráčí na balkon. Vydám se za ním, když ho tak pozoruju zezadu říkám si že nějak zhubnul. Vyjdu za ním na balkon a vidím jak klečí na zemi a stékají mu slzy po tváři. Venku už je úplná tma, jen měsíc osvětluje liduprázdnou ulici která se zprostírá pod námi. "Kiro? Co se stalo?


miluji tě kiro-- 2.díl

Ráno když se probudím tak přemýšlím jestli se mi to jen zdálo... nemohl jsem si vzpomenout, přece jenom vodka udělala svý. Z přemýšlění mě vyrušil Kiro, který vlítnul do pokoje bez zaklepání a začal řvát "Strify! Musíš mi pomoct!!" Jen jsem na něj nechápavě zvednul obočí "Kiro klid co se zas děje?" Kiro si uplně vyklepaně sednul ke mě na postel "No máme přece ve tři ten rozhovor ne? Víš co se děje?? Bude tam Yu!! Co si mám vzít na sebe?" Vzal sem peřinu a schoval pod ní hlavu.. panebože za co mě trestáš? Kiro se začal vztekat a tahal mě ven z postele "Strify ty debile vylez je to smrtelně důležitý! Mám si vzít to troko s čeným pruhem nebo červeným? Jakou barvu má Yu radši?" Pomalu jsem sundal peřinu z obličeje a usmál jsem se na Kira, byl tak roztomilej když se vztekal ... Do pokoje najednou vtrhnul Shin, když uviděl takhle na postely mě a Kira tvářil se nějak zaraženě. Zvednul ruku na pozdrav. A čuměl. "Hele Kiro.. já myslel že se snažíš zbalit Yua?" Otočím se na Kira "kámo kolika lidem si to ještě řek?"

miluji tě kiro--3.díl

"Ne! To přece po mě nemůžeš chtít Luminore!!" brání se Kiro zatímco já a Shin máme výtlem. Luminor vypadá že taky přemáhá smích ale s naprosto vyrovnaným hlasem povída "víš Kiríku náš malej, jinou možnost nemáš, takže Strify postarej se ať Kiro vypadá alspoň trochu k světu na ten rozhovor... dej mu nějaký stíny v Yuově oblíbený barvě. Shino ty mi pojď pomoct vybrat oblečení" Šel jsem k rádiu pustil naše CD a začali jsme. Po skončení vypadal Kiro užasně roztomile ... dal jsem si opravdu hodně záležet na jeho make-upu, taky mi to dalo hodně přemáhaní aby jsem se na něj nevrhnul když seděl tak blízko mě, se zavřenými oči a já mu jemně nanášel oční stíny... "Takže jo.... teď půjdem na ten rozhovor a pak máme společný oběd, tam na Yua nenápadně spadneš rozumíš? A nezapomeň se na něj při rozhovoru usmívat!" šklebí se Luminor. Kiro vypadal tak vynervovaně,že jsem si myslel že se každou chvíli zhroutí. Usmál jsem se na něj tak nejkrásněji jak jsem uměl. Kiro si toho ale ani nevšimnul. Za chvíli se ozvalo klepání na dveře a vešel Yu. Prvně očima sjel Kira od hlavy až k patě pak zvedl ruku na pozrav a oznámil že na nás už dole čekají na ten rozhovor. Tak jsme vyrazili, pochopitelně Kiro se málem přerazil, když zakopl o svý vlastná nohy jak byl nervní. Shin se s Luminorem celou dobu snažili potlačit smích.



Jedno písmenko...


Manželský pár se rozhodne na chvíli uniknout tuhé zimě a strávit týden na jihu u moře. Z pracovních důvodů se stane, že manželka může odletět až o den později. Manžel odletí podle plánu. Po příjezdu se ubytuje v hotelovém pokoji, vytáhne svůj laptop a ihned posílá mail své ženě. Přihodí se mu ale hloupá chyba a při zadávaní e-mailové adresy vynechá jedno písmeno a mail se tak dostane do e-mailové schránky jedné vdovy, která právě uložila svého muže do hrobu. Vdova si právě pročítá svoji poštu, zda jí neprišla nějaká soustrastná vyjádření od přátel a známých... Ve chvíli, kdy její syn vstoupí do pokoje, žena už leží v bezvědomí na zemi. Zrak mu padne na monitor počítače, kde stojí:

Komu: Mé opuštěné ženě
Od: Tvého muže, který odešel dříve
Věc: Dorazil jsem

Nejdražší, právě jsem v pořádku dorazil. Už jsem se tu celkem zabydlel a vidím, že je vše připravené na Tvůj zítřejší příchod. Přeji Ti šťastnou cestu a čekám na Tebe. Miluji Tě, tvůj manžel.

P.S. Tady dole je po čertech horko!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama